Zdeněk Vojtíšek: Rozhovor s angelologem a sofiologem dr. Emilem Pálešem
(Dingir 3/2013)
RNDr. Emil Páleš, CSc. (*1966) charakterizuje svou práci jako sofiologii, což je úsilí o syntézu tří oblastí poznání (o přírodě, člověku a Bohu), jakož i tří pramenů poznání (zjevení, rozumu a smyslové zkušenosti). Navazuje tím na cíl, který si kdysi vytyčili Jan Amos Komenský, Vladimir Solovjov nebo slovenští Štúrovci. Sedm let redigoval čtvrtletník Sophia, vede Školu angelologie, přednáší odborně i laikům. Třísvazková Angelologie dějin shrnuje 25 let jeho práce – výklad světových dějin skrze archetypy a zákonitosti hlubinné psychologie.
Zdá se mi, že určující myšlenkou Vaší práce je předpoklad, že se život na planetě Zemi, život jednotlivého člověka, ale hlavně „život“ lidstva vyvíjejí v určitých rytmech.
Prastaré tradice mluví o duchovních inteligencích, které jako duchové času inspirují tvůrčí epochy v dějinách přírody, v dějinách lidské kultury i v biografii jednotlivce. Sedm archandělů cyklicky inspiruje kulturní epochy v rytmech 2 500 a 500 let jako větší a menší duchové času; ale současně provázejí i jednotlivce v sedmiletích jeho osobního vývinu. Dvanáct cherubů v jistém pořadí vládlo epochám vývoje Země a podobně. Já zjišťuji, zda je na tom něco pravdy. Zda v uvedených časových obdobích skutečně dochází k rozkvětům kulturní tvořivosti, inovacím v evoluci přírody nebo ke zdůraznění jistých osobnostních struktur obsahově odpovídajících tradiční charakteristice dané bytosti. A můj závěr zní, že v tom bylo nějaké pravdivé jádro. Překvapivě mnoho o obsahu a časové návaznosti kulturních epoch i evolučních epoch lze totiž pochopit zevnitř, studiem osobnostních struktur a jejich proměn. Lze dělat i úspěšné predikce.
Mohl byste dát jednoduchý příklad?
V evoluci přírody jde o tzv. konvergence. Například v půlce třetihor začala zvířata hromadně rohatět. V prvohorách došlo k analogické přestavbě tělního plánu paralelně u obratlovců i bezobratlých. Ve druhohorách se masivně mutovalo směrem k utvoření citových sociálních vazeb – vznikal emocionální mozek, hlasivky, stupňovala se pohlavní dvoutvárnost a zdobení. Dělo se to nezávisle na prostředí a dědičnosti. V dějinách lidstva jsou to kulturní epochy jako renesance, baroko, osvícenství, romantismus. Třeba ten druhohorní vývoj odpovídá romantismu v dějinách a znaky romantismu lze velice dobře pochopit z pubertální psychologické struktury. Navíc, takové romantismy se vraceli periodicky a synchronně na celém světě. Biologové a historikové tyto konvergence, synchronicity a periodicity nechávají nevysvětleny; lze je však velice dobře uchopit v termínech staré nauky o andělech. Pro staré mudrce to byl Anael, Venuše, Afrodita, Inanna či Hathor – tedy archanděl nebo bohyně lásky, krásy a soucitu – jenž byl duchem času ve 3., 8., 13., 18. století a tyto romantismy podnítil.
Z čeho vycházíte při stanovení toho, jaká kvalita impulsů náleží kterému andělovi?
Používám současně terminologie z různých tradic a hledám jejich obsahový průnik, jakož i styčnou plochu s empirickou skutečností. Například sluneční božstva mají společné znaky: jsou vševidoucí, vše znající, vždy bdící, pravdivá, spravedlivá. Ztělesňují světlo poznání. Na druhé straně pozoruji v dějinách periody mimořádného rozkvětu filosofie, logiky, myšlení. Porovnám je navzájem a zjistím, že jsou to skutečně období archanděla slunce, Michaela, tradičního inspirátora filosofie a obojí statisticky koreluje. Tato období byla však známa dříve, než se ty rozkvěty v dějinách odehrály, takže tady nejde jen o to, že by někdo rozkvěty filosofie dodatečně označil za „michaelská období“. Šlo o predikci.
Stejné poznání měly různé tradice. Co Židé zachytili v obrazu Michaela, co byl pro Řeky Apollon nebo co se najde v babylonském mýtu o Šamašovi – to odkazuje na stejnou skutečnost či zkušenost, která je reálná. Například Buddha evidentně mluví o křesťanském archandělu slunce Michaelovi, když říká, že koleso dharmy se otočí jednou za 25 století a buddhové se vracejí rytmicky kolem let 3000, 500 před n. l. a 2000 n. l. Buddha pro Indy představuje sluneční archetyp: osvícení, probuzení, osvobozující poznání. Nejenže mluví o stejné obsahové náplni, ale uvádí i rytmus stejné délky a stejná data kulminací jako křesťanská angelologie (opat Trithemius nebo Petr Abano). Obojí odpovídá reálným kulturním vlnám v dějinách, takže je zcela jasné, že mluví o stejné skutečnosti.
Religionista se doposud neodvážil dělat takováto ztotožnění, protože na to neměl dostatečný metodologický nástroj. Má práce to teď prvně umožňuje; je to podnět pro religionistiku. Neopírá se totiž jen o obsahovou shodu mýtů o bozích, ale testuje i jejich stejný časový rytmus a shodu se skutečnými dějinnými vlnami kultury. Například představy židovského Samaela, římského Marta a egyptského Sutecha nejsou identické, ale mají společný rytmus v čase a obsahový průnik, jež odpovídá skutečnosti (reálným výbuchům násilí). Nacházíme tedy reálné jádro, které je pak místně a dobově oděno do částečně odlišných obrazů.
Myslel jsem, že jako inspiraci zmíníte anthroposofii.
Má práce je původní výzkum; buduji myšlenkovou stavbu od základů, od obecně platné zkušenosti. Nikdy neopírám mou argumentaci o anthroposofii ani žádnou jinou duchovní tradici, jako by byli autoritativní. Naopak, zkoumám je a podrobuji empirickému testování. Jiná věc je, že si různých tradic vážím a po léta jsem je studoval. Přispěl jsem k tomu, aby se anthroposofie dostala na Slovensko, ale stejně jsem podporoval i bahá´isty nebo Abd-ru-shinovo hnutí Grálu. Obsahově byste našel styčné plochy a pojmovou kontinuitu se všemi možnými duchovními tradicemi světa, avšak není to vyvozeno z víry v tyto tradice, nýbrž z úsilí o syntézu nejnovějších poznatků přírodních a společenských věd pomocí platonského způsobu myšlení.
Jaká je podstata andělů, o nichž hovoříme? Chápete je jako duchovní bytosti, nebo to jsou spíše metaforická vyjádření pro určitou kolektivní zkušenost lidstva?
Když staří proroci podávají zprávy o zjeveních andělů, popisují především bezprostřední introspektivní zkušenost. Ta je prvotní – a až později následují metafyzické mentální spekulace a výklady těchto zkušeností. Jsem přesvědčen, že stará nauka o andělech obsahuje nějaké faktické poznání o intersubjektivní zkušenosti v kolektivním nevědomí, o vlnách inspirace v duši světa.
Co se dále skrývá za těmito inspiracemi, to podle mě nevěděli ani církevní otcové. Přikláním se k tradiční představě, že jde o duchovní inteligence, ale to je dáno i mou osobní mystickou zkušeností, která už není všeobecně přenositelná. Vědecky je to otevřená otázka a v úvahu přichází několik hypotéz navržených z různých světonázorových hledisek. Zejména s chronobiology proto spolupracuji na pokusech vysvětlit tyto duchovní vlny materialisticky, pomocí periodických kosmofyzikálních polí, jež synchronizují endogenní zděděné vzorce chování.
Ve svých knihách se zmiňujete o strážných andělech. Jaké kategorie andělů rozlišujete?
Ani církev nemá jasno o počtu a povaze andělských chórů. Nejvlivnější bylo dělení Dionysia Areopagity na devět chórů, ale Syřané jmenují až třináct různých chórů a celkově je v angelologii zmatek. Je zlomkovitá a plná protiřečení. Já věřím, že se v ní ukrývají zlatá zrna pravdy, proto se tam snažím (zčásti úspěšně) najít řád s pomocí zcela nových nástrojů, jež doposud nebyly použity.
Používáte i výraz „archanděl“. Jakou mají podle vás andělé hierarchii?
Nevím, mé poznání nestačí na to, abych mohl jednoznačně uspořádat andělské světy. Beru úlomky tradice a zkouším si je osvojit tím, že je dávám do souvislosti s vnější skutečností a vnitřní zkušeností. Slyším o chóru serafínů, který zpívá a plane láskou – a rozjímám o chvílích, kdy stejná kvalita naplnila mou duši, a pozoruji v dějinách období, kdy duše světa takto citově zvroucněla. Slyším o pevnosti vůle, autoritě a nehybnosti trůnů – a pozoruji takové typy lidí a celé dějinné epochy, které si nadevše cenili silné vůle a téměř zkameněli autoritářstvím a tradicionalismem.
Vaše texty místy znějí velmi naléhavě. Jistě pociťujete určité poslání.
Myslím, že každý má své poslání a měl by ho objevit; někdo jen osobní a ti nadanější nějaké větší, významné i pro ostatní lidi. Svou práci pociťuji v první řadě jako poslání a až v druhé řadě jako živobytí. Dá se říct, že zápasím o to, aby společnost uznala, že poznání není omezené jen na hmotnou sféru. Že i ve sféře duševně-duchovní a morální existují zákonitosti, pravzory, nějaké obecně platné poznání, které bychom měli znát a aplikovat v životě, osobním i společenském. Tyto poznatky úzce souvisejí se společenskými problémy, které řešíme – všude tam schází duchovní poznání. A je to skutečně naléhavé.
Zmínil jste se o mystické zkušenosti. Od ní možná odvozujete své poslání.
Neodvozuji ho vůbec od ničeho, protože toto vědomí poslání je soukromou věcí mezi mnou a mým andělem. Není faktickým tvrzením, které by jiní lidé měli akceptovat a já jim to musel zdůvodňovat. Vnější svět jednou posoudí mé poslání na základě plodů a reálných účinků mé práce. Je to zážitek z mladosti, střetnutí s bytostí, jakoby vzpomínka na to, že jsem jí něco slíbil před narozením, a po smrti se s ní zase setkám. Vnitřní skutečnost, která je tak silná, že podle ní jednám a jsem jí věrný.
Co vás přimělo opustit před téměř dvaceti lety nadějnou vědeckou kariéru ve Slovenské akademii věd?
Měl jsem skvělou práci, která mě bavila. Vyvinul jsem první počítačový model slovenštiny, koordinoval jsem evropský grant a měl jsem vést nově založenou katedru umělé inteligence. Měl jsem však tušení, že jsem na stopě něčeho významnějšího, co neudělá asi nikdo, když to neudělám já. Vyžádalo si dvacet let práce, abych tuto intuici konkretizoval, sesbíral evidenci a přesvědčil kolegy, že se zabývám něčím reálným. Mezitím jsem zažil, co znamená být vědeckým disidentem a financovat se sám.
Je tedy možné se uživit na slovenském duchovním poli?
Teď už ano, když jsem něco dokázal a znají mě. Ale patnáct let jsem žil ve hmotné nejistotě, jen z víry, a v jedné chvíli jsem byl dost blízko bezdomovectví.
Jakou skupinu lidí oslovujete?
Jsou to všechny druhy lidí, staří i mladí, akademici i praktikové, věřící i ateisté. Vyplývá to z programového cíle sofiologie, kterým je syntéza všech jednostranností. Oslovuji celého člověka, ne nějakou jeho částečnou schopnost. Extrémně rozumoví skeptikové jakož i citoví snílkové jsou duševní úchylky, které se u mě neudrží. Ti, kdož oblibují populárně-esoterické andělské kurzy, odcházejí z mé školy po prvním semináři, protože jim nedovolím fantazírovat.
Z vašich textů je patrné, že byste byl rád přijat také akademickou obcí a ustanovil angelologii jako vědeckou disciplínu.
Sofiologie zahrnuje vědu jako jednu svou dimenzi, ale je víc než vědou: je syntézou vědy, filosofie a náboženství. Můj projev má proto více vrstev. Na první rovině dělám standardní vědu, kde není žádný důvod zpochybňovat vědeckost: zjišťuji empirické zákonitosti, vzorce a rytmy. Na druhé rovině z toho jako filosof vyvozuji něco nového pro rozšíření metody nebo světonázorového paradigmatu, což je předmětem diskusí. A na třetí rovině jsem i kněz, který mluví z osobní a mystické dimenze, ale to ani nepředkládám jako vědu v užším smyslu slova.
Vaši Angelologii dějin jsem četl s chutí a považuji ji za inspirativní příspěvek k náboženské filosofii historie lidstva. Ale vaše slova o tom, že „žádná jiná filosofie dějin se svou explanační a predikční schopností ani zdaleka nemůže porovnávat s Angelologií dějin,“ mi připadají příliš velikášská.
Jenže váš dojem nic nezměnil na faktu, že je to tak. Nedokážete jmenovat žádnou lepší filosofii. Nebo ano? Která filosofie dějin dokáže dělat tak mnohostranné, detailní, dlouhodobé a celosvětové předpovědi, které obstáli při testování na nezávislých datech? Žádnou neznám a za 25 let mi ji nikdo nebyl schopen jmenovat.
Jak máme rozumět té predikční schopnosti angelologie dějin? Jak přesné jsou predikce?
Jsou přesné v pojmech statistické pravděpodobnosti. V dějinách i v přírodě spolupůsobí vždy velký počet faktorů najednou. Pokud je mezi nimi i periodická příčinná složka, projeví se to při statistické analýze. V dějinách jistě existují některé pravidelnosti, které byly zašifrovány již do obrazů staré angelologie. Ale otázkou je hranice, na co všechno se to ještě vztahuje a na co už ne. A v evoluční biologii jsem to ještě nedokázal kvantifikovat, i když se podobné zákonitosti zřejmě projevují i tam. Ty predikce mi slouží spíše jako nástroj na testování a identifikaci opakujících se vzorců, na destilaci archetypů. Praktický význam to má pak zejména pro sebepoznání, co se děje v nás a kolem nás tady a teď.
I z jiných vašich slov se mi zdá, že svoje pojetí dějin vidíte jako spásnou nauku, která jediná může poskytnout životní orientaci jednotlivcům i překonat potíže lidstva. Nejsou právě tyto nároky příčinou, proč je vaše dílo někdy přijímáno rezervovaně? V roce 2008 vám byl např. udělen bronzový Bludný balvan.
Když tak vyzdvihuji sofiologii, jako velice potřebnou, myslím tím spíše obecně její integrální metodu, než konkrétně Pálešovy výsledky, jež by se měli stát ideologií. Má práce je pokus o sofiologii, dávám ji jako příspěvek a příklad, že v takovém smyslu vůbec lze plodně pracovat. Jsem ale přesvědčen, že svobodná a odpovědná individualita se rodí až z úsilí o syntézu všech pramenů poznání, překonávajícího specializaci; že na tom závisí osud demokracie a že se podle toho máme orientovat. Ano, v tom hřímám a moralizuji jako biblický prorok. Ovšemže je to spásné. Když jsem říkal, že slunečnice může obsahovat účinnou látku proti viru HIV, devět let předtím než ji našla a izolovala bonnská univerzita – tak si vypočtěte, kolik je to milionů životů.
Klub skeptiků Sisyfos mi udělil bludný balvan. Ale ve stejném roce nám (spolu s profesorem Mikuleckým) Karlova univerzita udělila ocenění za nejlepší práci v oblasti etologie člověka. Ve stejném roce britské univerzity oznámily, že se až doposud mýlily v datování nejznámějšího megalitu – kamenného kruhu ve Stonehenge. Je o 500 let starší – přesně tak, jak to stálo v mé knize již v roce 2000. Podle skeptiků jsem si musel podplatit alespoň dva tucty západních univerzit, aby potvrzovaly mé výsledky.
Zlatým hřebem byl však důvod, který přečetli na oficiálním udělovacím ceremoniálu: dostal jsem balvan za „pseudovědecký důkaz existence metafyzických bytostí“. Přestože v každém mém odborném článku varuji, že z existence empirických vzorců a rytmů nelze jen tak přímočaře vyvozovat metafyzickou existenci čehokoliv. Má otevřená korespondence s vedoucími představiteli Sisyfa dokazuje, že jsou si plně vědomi, že mi udělili balvan za falešně podsunutou diletantskou tezi, která je v mých pracích jednoznačně popírána.
Ta práce oceněná Karlovou univerzitou se týkala dějinného rytmu romantismů připomínajících „globální pubertu“. Hledali jsme periodický kosmofyzikální faktor ovlivňující neuroendokrinní systém člověka. Mezitím německá studie deseti tisíc koster z uplynulých tisíciletí potvrdila přesně náš předpoklad, že v daných obdobích periodicky stoupla hladina pohlavních hormonů. Šlo tedy o vysloveně materialistické vysvětlení staré angelologie. Skeptikové přesto agresivně napadli děkana Přírodovědecké fakulty a všechny zúčastněné za to, že jsem byl odměněn. Je to zřejmě pomsta za to, že v ty anděly srdcem věřím, jinak se to nedá vysvětlit.
Angelologií se veřejně zabýváte už 25 let. Tvrdil jste za tu dobu něco, o čem jste dnes přesvědčen, že bylo mylné?
Vedla mne jedna základní intuice a ta se ukázala být mnohem plodnější, než jsem původně čekal. Jinak je to jako v každém bádání v průkopnických oblastech. Větší část hypotéz Alberta Einsteina byla mylná. Množství nápadů padá do zapomnění, protože nevedli k cíli. Jiné mohou být plodné, ale je potřeba je modifikovat. Řada hypotéz zůstává nerozhodnutých. To vše stojí za to, pokud z toho nakonec vzejde nějaké nové a cenné poznání. Problém je jinde – v plytkých mentálních zvycích lidí. Domnívají se, že můžu být jen nějaký prorok vyžadující slepou víru, když mluvím o andělech. Anděl je pro ně synonymem něčeho nespojeného s realitou, co nelze zkoumat rozumem a empirií. Tak to právě není a to je největší přínos mého výzkumu.
Děkuji za rozhovor.
